Dishonored

21. prosince 2016 v 1:24 | Amia |  Recenze

S Corvem na smrt a zas zpět

Po čtyřech letech od vydání a začátku prodeji druhého dílu jsem dohrála Dishonored. Mám jen... lehounké zpoždění.

(Zato plním předsevzetí doplnit si vzdělání: pořídila jsem si Fallout, sice nejnovější, ale je to Fallout. Teď ještě přesvědčit počítač, aby ho spustil)

Po dlouhém začátku a odmlce jsem se ke hře vrátila a tentokrát ji dokončila celou.
První část má jednoduchý scénář, zabijí vám královnu a vy jako její strážce podstupujete martyrium za účelem ji pomstít a očistit své jméno. Protože obviněn z její smrti jste vy. Narativní klasika.
Naštěstí se najde pár věrných, kteří vám pomůžou utéct z vězení a pak už můžete vesele likvidovat jednoho zrádce po druhém.


Dishonored má poměrně unikátní herní systém, na každé misi si můžete vybrat, kudy se ke svému cíli dostanete. Buď klasicky po chodbách, střechami a po okapech nad nimi, nebo naopak podzemím.
Alespoň zběžně se ale vyplatí projít všechny cesty, po celé mapě je rozeseto množství předmětů, které se vám budou hodit. Runy a kostěné amulety jsou jasné, ty přináší bonusy a kupujete si za ně nové schopnosti.
Kromě nich se ale všude (doslova všude - na okapech, střechách, v tobolkách, sejfech, pod mrtvolami...) válí mince, vzácné předměty a dokonce i obrazy nebo třeba měděný drát. K průchodu hrou je vyloženě nepotřebujete, závěrečná statistika ale vypadá tak uspokojivě, když jste vysbírali skoro všechno.



Kromě toho nacházíte i knížky doplňující svět, nebo poznámky či gramografy osvětlující zase, co se děje právě teď a osvětlující dění. V úkrytu si například po každé misi můžete přečíst deník jednoho ze spojenců, který krátce shrne svůj vlastní pohled.
Stejně tak ostatní důležité postavy si pravidelně doplňují svůj dení nebo gramograf a vy se tak dozvíte další drobnosti, které dělají ze světa Dishonored dokonale plastické místo.

A pak samozřejmě, buď své nepřátele v cestě zlikvidujete, nebo ne. Nechat stráže žít, natož projít celou úroveň aniž by vás kdokoli zpozoroval, je sice o dost těžší, ale hra k tomu i vybízí.
Čím víc lidí totiž zabijete, tím víc se rozmůžou krysy přenášející mor. A tím temnější bude konec příběhu.



Lineárnost příběhu vůbec nevadí, každou úroveň si můžete projít jiným způsobem a jinudy. Kromě hlavního úkolu, totiž vejít tam a zabít bosse, se buď už předem, nebo v průběhu hraní naskytnou i vedlejší úkoly.
Jako třeba otrávit zásoby vody krysou nakaženou morem a tím zlikvidovat celé zločinecké doupě prakticky bez toho, abyste komukoli ručně zkřivili vlásek na hlavě.

Schopnosti jsou také více či méně rozdělené na ty, které použijete ke schovávání a na ty, kterí potřebujete k zabíjení. Zlepšování mušky se ovšem nekoná, místo toho máte třeba stínové zabití, kdy nepřítel po smrti prostě zmizí, až po třeba ovládání hordy krys. Když jdou po vás, sranda to není, ale jakmile jste někde v teplém vyvýšeném koutečku a pohybem ruky směřujete hejno na (do poslední chvíle) nic netušící nepřátele, je zvláštně uspokojivé to sledovat.

(Snad mě teď nečte nějaký zastánce teorie "videohry způsobují agresivitu". Spokojené sledování člověka zaživa požíraného krysami, které jste na něj poslali vy, by tu teorii asi moc nevyvrátilo.)

Co samostatně stojí za zmínku, je grafika. I čtyři roky po vydání je jedním slovem nádherná. Lehce posunutá realita, zvláště postavy směřují ke komixovosti.
Steampunk čiší téměř na každém kroku a i pokud nejste fanoušky, vizuál hry se vám bude líbit. Používání schopností vypadá samo o sobě krásně, i na starším počítači (z roku 2000!) mi Dishonored běželo krásně a bez sekání.


Poznámka na okraj, v jedné z finálních lokalit jsem zůstala beze slova zírat a místo hraní se jen procházela kolem.

(A pak to tam pokryla krví, muhahahahaha!
Ehm. Vážně, videohry opravdu nevyvolávají agresivitu. Jen... uklidňují tu přirozenou.)

Ovládání na PC funguje jednoduše, maximálně si budete muset chvilku zvykat. Víceméně ale funguje jako většina dnešních her, rozdíl je pouze v tom, že tlačítko pro akci není R, ale F, a tak podobně.

Nakonec mi to stejně nedá a odskočím si k podobnosti s literaturou. Tvůrci skvělě zapracovali "pravidlo", že v druhé třetině děje musí přijít peripetie, která probudí upadající pozornost. Doshonored mě nezačalo nudit, s tušením konce jsem ale začala zpomalovat, jen aby mi vydrželo trochu déle.
Peripetie, obrat, plot twist, jakkoli tomu chcete říkat, zafungovalo skvěle. A opravdu překvapivě, i když se to dalo tušit. Poslouchejte gramografy ve vašem úkrytu, dozvíte se opravdu zajímavé věci.



Dohrála jsem prakticky v jednom zátahu (dvě noci po sobě do tří ráno. Ani s budíkem na sedmou jsem se nedokázala odtrhnout dřív) a DLC nezapnula jen proto, že jsem si chtěla konec skutečně vychutnat.

Jestli jste, jako já, doteď Dishonored nehráli, pořiďte si ho ještě před dvojkou. Stojí to za to.




Anketička nesmí chybět:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zlomenymec Zlomenymec | E-mail | Web | 28. května 2017 v 13:36 | Reagovat

Já to dohrál asi před dvěma lety a nedávno jsem si dal obě DLC :) Dohromady je to 6 misí.
Tam hraješ za Dauda a je to docela hustý - hlavně první mise na jatkách je fakt... výrazná :-D

A jaký jsi měla konec? :)

2 fabulujme fabulujme | 22. června 2017 v 19:22 | Reagovat

[1]: Dobrej :-)
Emily mi navíc nechala jako dárek nakresleného Corva, ne jeho v masce. Párkrát se mi dokonce povedlo dosáhnout obou bonusů za misi, nejen za "nikoho jsi nezabil", ale i "Nikdo tě neviděl"
(*pyšně se plácá po rameni*)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama