Hry!

5. září 2016 v 2:36
Dneska už snad nikoho nenapadne, že videohry jsou jen pro kluky a muže v zastydlé pubertě, podporují násilné chování, působí anti-společensky a i kdyby byl kluk normální, postupně z něj udělají uhrovitého geeka neschopného promluvit s holkou.
Nebo snad jo?

K videohrám jsem poprvé přičichla v sedmi letech, kdy mi táta přivezl mou první. Tehdy s růžovým obalem (určitě to bude pro holčičky!) a byly to vlastně jen jednoduché puzzle, pouze ve virtuální podobě. Moc jsem si tak jako tak nezahrála, dostat se k počítači jako nejmladší dalo dost práci (v podstatě jsem musela vychytat dobu, kdy jsem byla s mámou sama doma).
Těsně po ní následoval Hocus Pocus, a na ten už jsem se do boje o počítač zapojila. A šlo mi to!
(Asi proto, že D. chvíli uspokojovalo koukat mi přes rameno. A že já byla ochotná se po kolech střídat. No co, člověk vezme zavděk tím, co se nabízí.)


Ps, nepoužívám těch závorek nějak moc? Ech, vzal to čert.

Je mi líto, že jsem se do nich nezamilovala nějak důkladněji, konkrétně řečeno, že videoherní vzdělání si doplňuji až teď. O ty opravdu klasické kousky a méně důležitá data.
Možná to taky trochu souvisí s introvertní nekonfliktní povahou - o počítač bych musela bojovat (měli jsme dohromady a taťkův pracovní byl zcela mimo diskuzi), což prostě nemám v nátuře. Takže bylo lehčí se nezamilovat do něčeho, k čemu bych pak stejně neměla přístup. Hm.
Ale to jsem tady psát nechtěla, tenhle blog neměl být deníčkovitý ani svěřovací. A bože, fakt si nebudu zakládat blog jen na to (beztak by vydržel tak... tři články). Takže tak, zpátky k videohrám.

Třetí hrou mého dětství (jakože dětství. Pod 12 let) se stal Tomb Raider II.
Doteď netuším, jak jsem na něj vůbec přišla (proč zrovna na dvojku, akční, s naprosto jiným vizuálem...), ale stalo se a já si ho přála k Vánocům. A taky jsem ho dostala. Přišel sice už trochu později než Hocus Pocus, který jsem v té době měla ohraný odshora dolů, ze stran a několikrát i šikmo, ale. V těch svých asi 12 jsem na něj ještě neměla, takže po trojnásobném zaseknutí se na stejném místě (hraju od začátku až do Onoho místa Vzteklých slz) skončil ve skříni.
A tím moje hraní, uvědomělé a nadšené, na poměrně dlouhou dobu skončilo.

Myslelal jsem, že svou vášeň jsem znovu objevila až docela nedávno, ale po zamyšlení mi došlo, že jsem nikdy hrát vlastně nepřestala. Jen to nebylo ono, jediný čas, kdy si mě někdo mohl zapamatovat jako hráčku, byl na hodinách výpočetní techniky, kdy nám učitelé dali volno. Všichni ve třídě se rozprchli do nejrlůznějších chatovacíh místnostní a na sociální sítě, jen já jsem hrála online hry. Takže nic moc.

Ovšem Dragon Age jsem si zase opět přála, i když si zaboha nemůžu vybavit proč a jak jsem se o něm vůbec dozvěděla. Od té doby jsem zpět, baby!
(Laciná hláška, já vim, ou kej?! Nechte to být)
Teď už mám vlastní počítač (kdy konečně můžu koupit tu novou grafickou kartu, můj počítačový guru? Potřebuju těěě) a tak mi nic nebrání si tu vášeň dovolit připustit. Ou jé!
(,,Kromě času a peněz na novinky."
,,Kušuj realito!")
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama