Zaklínač : Andrzej Sapkowski

13. prosince 2015 v 23:52 |  Recenze

Dnes jsem dočetla pátou knihu Zakínače, Paní jezera. A protože jsem je četla v kuse, nepůljde o recenzi, ale spíš o dojmy, které ve mně příběh zanechal.

I když pátý díl, četla jsem ho jako sedmý. Schválně jsem totiž hledala, v jakém čase se jaká kniha odehrává, aneb která vypráví o nejranějších událostech. A vyšlo to na povídky, Poslední přání a Meč osudu (jo, už vím, že ani tak to nemělo být). No, úplně to nevyšlo, dozvěděla jsem se začátky i konce.
Nevadí.



Paní jezera (5.díl, u nás vyšlo 2000) je psaná zvláštně. Zajímavě, ale ke konci mě to začalo lehce iritovat. Nepojmenovala bych to retrospektivou ani pásmem, lineára to ale není určitě. Skáče z jedné časové linie do druhé, najednou se dozvíte, jak to všechno dopadlo (kdy a jak zemřeli čtyři ošetřovatelé z válečného lazaretu, co se po letech vyprávělo o jedné víceméně obyčejné cestě) a pak jste v jiné budoucnosti, kde postava vypráví o událostech, které právě ,,prožíváte".
Nejde to jednoduché popsat. Je to komplikované a zároveň snadné. Musíte dávat pozor, abyste se neztratili. A vlastně je to super.
Sapkowski je mistr pera, to je prostě fakt, který se v Paní jezera ukazuje stejně jasně, jako slunce nad polárním kruhem. Tak proč mě to ke konci přestalo těšit, ale spíš otravovat?
Možná proto, že náhled do budoucnosti postav je krásný a nečekaný, poskytne čtenáři jiný náhled na právě probíhané události. Zároveň je to ale finální. Nemáte žádný prostor pro představy, že tenhle skončil takhle šťastně a tahle sketa dopadla takto. A v Paní jezera je těchhle finálních momentek hodně.

Poslední přání (u nás vyšlo 1999) není na první čtení úplně dobré. Vychutnají si ho spíš ti, kteří už Zaklínače znají a dychtí po každé nové informaci. Zejména po přesných událostech historek, které znají z vyprávění svých oblíbených postav. Ta nepoznaná minulost, o které víte jen střípky.
Na první čtení jsou to skutečně jen roztříštěné povídky, vyprávějící tu o tmhle, tu zas o tamtom. A protože je to vyprávění pro znalce postav a světa, nemají historky tu lákající třešinku v podobě vymazleného popisu děje, krajiny, nebo jen nezvyklé užití slov či třeba poučení (filozofická myšlenka, vtip, morální poučení...)

Předchozímu odstavci navzdory, jako už lehce poučený čtenář jsem se neztratila v Krvi elfů (1. díl, u nás 1995). Až při čtení to bylo nějaké povědomé. A ono jo, nějaké roky předtím jsem Krev elfů číst začala. Zřetelně si pamatuji, že mě to nijak extra nezaujalo a pak se mi kniha asi někam zatoulala, protože jsem ji nedočetla. A já přitom zásadně dočítám všechno (vzdala jsem se jednou jedinkrát).
Na druhý pokus se mi četlo lépe, díky povídkám (a hře, ehm) jsem už aspoň tušila, kdy ne věděla, kdo je kdo.


Bouřkovou sezónu (u nás 2015) jsem dostala k loňským Vánocům. Nějak si z ní nic nepamatuji.
Pěkná knížka když se četla, četla se snadno, příjemně a poměrně často jsem si pokyvovala nad dobrým a ne úplně typickým pojetím, jenže jakmile jsem ji dočetla, děj se mi nějak vyplížil z mysli. Obyčejně si pamatuji i drobnosti, kvůli kterým pak na knihu nesmím znovu sáhnout hodně dlouho, abych si ji znovu vychutnala.
Sapkowski je skvělý spisovatel, vidím to, a jeho popularita je značná, ale prostě... nějak si Bouřkovou sezónu nepamatuju.

Sapkowski se nebojí zabíjet postavy a nestydí se čtenáře nedříve přinutit je milovat, předtím, než je zabije. Zpravidla docela blbě (čti: snadno). Ty čtyři hlavní jsou zase nesmrtelné, nehledě na to, co za šílenosti je potká. To je příjemné, je fajn nemuset se bát o ty hlavní a naopak se těšit na to, jak je autor z těch prekérních situací, do kterých je dostal, zase vyvede.
Ovšem, zase naopak. Ve světě, jaký nastavil, jsou některé situace nereálné. Třeba *SPOILER* konec války s Nilfgaardem v Paní jezera, kde se Geralt, Yennefer a Ciri konečně zase setkají, jenže se objeví i císař Emreis, který Ciri do té doby pronásledoval. Tak ji konečně našel, vlastně tím dosáhl všeho, co chtěl... a pak ji pustí, jen proto, že brečela? Je to Bílý plamen tančící na mohylách nepřátel, doprčic, nějaký hysterák by s ním neměl pohnout natolik, aby se úplně všeho vzdal! *KONEC SPOILERU*

Všechny knihy nepostrádají humor. Nejvíc jsem se smála při narážkách na náš svět a zejména pohádky. I když mám obavy, že zrovna v těch místech jsem byla jedna z mála.
Pár hlášek má ale rozhodně šanci stát se legendárními.


Jak jsem hltala jednu po druhé, ztrácí se mi rozdíly mezi jednotlivými díly. Taky mám ale dojem, že minimálně tři poslední (Křest ohněm, Věž vlaštovky, Paní jezera) se od sebe liší spíš jako díly kontinuálního seriálu, žádné výrazné rozlišení. V tu dobu už byl Sapkowski slavný a knihy o Zaklínači oblíbené, takže bylo jasné, že si to může dovolit.
Nějaké zřetelnější rozlišení nebo ukotvení v čase mi ale chybí. Nepotřebuju Harryho Pottera, Zaklínačský děj ale mezi knihami plyne jako třeba ve Škole noci. ,,Hele, tady už máme 300 stránek. Tak to utnem a zbytek nasypeme do dalšího dílu."


Asi škoda těch povídek, třeba bych pochopila víc, kdybych knihy opravdu četla ve správném pořadí. Nebo v pořadí, v jakém je psal Sapkowski.
Teď už se s tím nedá nic dělat. Půjdu si tedy ještě přečíst Večný oheň a kdoví. Třeba se nakonec přeci jen zamiluju. Teď cítím jen silnou náklonost.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama