16. července 2015 v 18:18
|
Porno 18. století aneb Filozofie i tam, kde byste ji nečekali
Možná jsem ovlivněna jakýmsi esejem, který mluvil o nezadatelném filozofickém rozměru Sadových děl. Ale já ho tam vážně viděla.
de Sade, Donatien Alphonse Francois. Justýna, aneb Prokletí ctnosti. Comet, Praha 1991.
Útlá knížečka má vcelku jednoduchý děj. Osudy ctnostné dívčiny kdesi v 16. či 17. století a její cesta za šťastným, ctnostným životem. Ale JAK je psaná!
Pro začátek kompozici. Snad se nemýlím, když řeknu, že na století, ve kterém Sade žil, je vcelku neobvyklá. Markýz totiž vypráví o dvou sestrách. Jedna víc než prozaicky zhodnotí situaci, ve které se ocitly po smrti otce a dá se na děvkaření. Nad popisem jejího osudu, jenž slouží coby úvod, se musí dnešní čtenář jen uchechtávat. Sade věcně a nezaujatě, až skoro faktograficky popíše její začátky v domě rozkoše a hlavně pak uchvácení ctihodného pána, který jí po příslušné "čekací lhůtě" pojme za manželku.
Nemohla jsem si nevzpomenout na Zolovu Nanu.
V době napsání díla musela už tato část vzbudit pohoršení, protože čtenáři nezbývá než konstatovat "Dobře ty, holka." Nepojmenovala bych to kritikou, spíše skutečně věcným zkonstatováním běžně se dějících věcí a tím také vypíchnutí jaksi pružné morálky.

V jednom bodě jejich života se pak setkají se zbědovanou kriminálnicí, která jako kriminálnice vůbec nevypadá a vyslechnou její osudy... a tady začíná příběh Justýny.
A s ním také ten pohoršující sadistický sex, který tehdejší společnost šokoval a na další desítky let poslal Sadeho díla do braku, porna a zkrátka do zbytečných děl, jež nemají co říct.
Přesto přečkaly staletí.
Justýna aneb Prokletí ctnosti je vskutku plná zhýralého sexu a mnohdy nadměrného násilí, které hraje důležitější roli než on.
Ale minimálně dnes můžeme celkem bez problémů vidět i další rozměr, jež z díla přímo křičí.
Justýna putuje světem, jenž je bez výjimky krutý a nespravedlivý. Jakmile má někdo postavení, může si dělat prakticky co chce. Nezáleží na tom, zda je to díky původu, penězům nebo svěřené moci. Ostatně, všechny tři druhy Justýna potká. Bohatého šlechtického synka, staré lakomé manžele a zpustlé kněží.
Každý z nich se také ohání morálkou, právy nebo zvykem, který ospravedlňuje jejich činy, nebo je k nim alespoň opravňuje.
Justýna potká několik postav, které ji přesvědčují, aby se své ctnosti a křesťanské morálky vzdala. Nepřinese jí nic dobrého.
Dívka zatvrzele odmítá, snad všechno jí ale stále znovu dokazuje, že být dobrá se skutečně nevyplácí. V tom je Sadeho kritika společnosti skutečně jasná. Když už Justýna potká někoho dobrého, je stejně jako ona nakonec zničen. A že v tom zástupu prohnilých a sobeckých lidí najde jen jednoho nebo dva nezkažené.
Sadeho postavičky jsou často groteskní, zpitvořené, souborem všech špatných vlastností té určité skupiny, a přesto jaksi uvěřitelné. Musíte myslet na Dorianův obraz. Tady ale svou ošklivost ukazují, dokonce se zvrhlým potěšením, i když často jen Justýně.
Pokrytecké.
Dovedu si představit, že Sadeho představy o šlechtě či duchovenstvu vyvolávaly stejné pobouřené, jako nepokryté popisování násilného sexu. Sadismus, jak víte, dostal jméno právě po markýzi de Sade.
V Sadeho díle se ale skrývá i nepopiratelná literární hodnota, i kdyby jen kompozicí a způsobem vykreslování postav.
Mimochodem.
Já markýze ,,objevila" díky
filmu s ním, a to ještě díky Kate Winsletové, která v něm hraje. Velmi se mi líbil, vřele doporučuju.
Četla jsi 120 dní Sodomy? To byla... ehm... zajímavá knížka