Jelikož už je dlouho po největší slávě, vezmu to jen krátce.
Hvězdy nám nepřály
Po pění chvály, která se na mě valila ze všech stran, jsem čekala něco velkého. Epického. Tak dramatického, že začnu brečet u úvodních titulků a přestanu dva dny po dokoukání. Příliš velká očekávání, jak se ukázalo.
Protože, jak bych to řekla? Byla jsem konsternovaná. Ale ne krásou, jelikož tím, jak je to ploché.
Hudba je vybraná tak dobře, že ani nemůžu napsat jak, protože bych musela použít slovo, které se do vážně se tvářícího hodnocení nehodí.
(Ne že bych je nepoužívala vůbec. Cha.)
Hudba a vlastně i prostředí je opravdu krásné, dovedu si představit, že bych poslouchala jen samotný soundtrack.
Má na svědomí i nejemotivnější scénu vůbec, díky ní situace vážně zapůsobila jako rána kladivem do hlavy.
Jenže. Celý film je tak přecpaný krásnými a emotivními scénami, až to diváka přehltí a ve výsledku nepůsobí žádná. Pokud si jej nepouštíte přímo s tím, že si chcete pobrečet, pravděpodobně vás za srdce nechytí.
A to je problém, protože příběh sám je víceméně primitivní. Tragická láska mezi dvěma, kterým není souzeno. Romeovi a Julii musíme jejich lásku přát a musíme mít alespoň malou naději, že to zvládnou.
Tenhle příběh je příliš prvoplánový.
PS: mezi Annou Frankovou a naší dvojicí nevidím kromě mladého věku žádné souvislosti a prosím nechte mě říct, že Evropané netleskají. Prostě ne.



Film jsem zatím neviděla a po poměrně velkém zklamání z knihy (už se opravdu nenechám přemluvit číst young adult romantiku) se na něj ani nechystám. Nějak to prostě nebyl můj šálek čaje a myslím že příběh opravdu nemůže nabídlout nic nového. Shakespeare mě bavil víc.